Von Behring – první nositel Nobelovy ceny za lékařství

30.3.2017 Von Behring – první nositel Nobelovy ceny za lékařství

Záškrt byl po staletí obávanou nemocí, na niž umíraly tisíce dětí. Smrtelnou přestal být díky bakteriologovi Emilovi von Behringovi, od jehož úmrtí uplyne 31. března 100 let.
Tento německý lékař, považovaný za jednoho ze zakladatelů imunologie, totiž objevil proti záškrtu sérum, jež působilo jako lék po propuknutí nemoci i jako ochranný prostředek. Za objevy na poli imunologie byla Behringovi v roce 1901 jako prvnímu v historii udělena Nobelova cena za lékařství a fyziologii.
Behring se narodil 15. března 1854 v německé obci Hansdorf (dnes polské Lawice) v chudé učitelské rodině. Kvůli nedostatku financí vystudoval jako stipendista medicínu na akademii vojenského lékařství v Berlíně, poté ale musel pět let zůstat u armády. Armádou byl vyslán do Polska, kde se zabýval výzkumem různých infekcí a na počátku 80. let 19. století studoval účinky jodoformu, dezinfekčního prostředku, na bakterie a jejich toxiny. Armádu jeho výzkumy zaujaly a von Behring byl odeslán do Bonnu k slavnému profesorovi Karlu Binzovi, který byl v té době jedním z nejlepších farmakologů.
V roce 1888 byl povolán do Berlína a nastoupil do Hygienického ústavu, kde několik let pracoval pod vedením Roberta Kocha, objevitele bacilu tuberkulózy. Kocha následoval i do Institutu pro výzkum infekčních nemocí, kde se sešli s další legendou, zakladatelem moderní chemoterapie, německým lékařem a bakteriologem Paulem Ehrlichem. V roce 1894 byl von Behring jmenován profesorem hygieny na univerzitě v Halle a následující rok odešel na stejnou pozici na lékařskou fakultu univerzity v německém Marburgu, kde působil po zbytek života.
Bacil záškrtu a jím produkovaný jed byl znám zásluhou jeho krajana a kolegy Friedricha Loefflera již od roku 1884. Na svůj největší objev přišel von Behring během studia imunity zvířat proti záškrtu a tetanu. Objevil úkaz, že v krvi koní se proti záškrtu vyvine v krvi antitoxin. Očkoval tak stále větší dávky toxinu do krve pokusných koní a získal tak sérum proti záškrtu.
S japonským kolegou Šibasaburem Kitasatem publikoval nejprve článek o vzniku imunity při onemocnění záškrtem a o protitetanové imunitě u zvířat a poté již popsal léčbu záškrtu pomocí krevního séra. Obávaná nemoc, hubící po staletí tisíce dětí, přestala být smrtelnou hrozbou, a to tím spíše, že Behringovo protizáškrtové sérum působilo nejen jako ochranný prostředek, nýbrž i jako léčivý prostředek po propuknutí nemoci.
Výsledky svého zkoumání poprvé předvedl v roce 1891 a následující rok již byla zahájena průmyslová výroba antitoxinů záškrtu. Úspěch mělo také podávání jeho séra proti tetanu u německých vojáků v první světové válce. V roce 1946 bylo zavedeno povinné očkování proti záškrtu a onemocnění téměř vymizelo.
V roce 1901 byl von Behring oceněn první Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu a byl také povýšen do šlechtického stavu, Založil si také vlastní společnost na výzkum a výrobu vakcín a sér, jejíž následovnice funguje pod jménem CSL Behring dodnes.
Od roku 1896 ženatý von Behring měl šest synů. Zemřel 31. března 1917 v Marburgu, dva týdny po svých 63. narozeninách. Myšlenka preventivně lidi ochránit před infekčními nemocemi je stará přes tisíc let. Zrodila se pravděpodobně v Číně a vyšla z poznání, že osoby, které onemocněly černými neštovicemi a přežily zůstaly v následující epidemii před nákazou ochráněny.
První typ očkování přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s neštovicemi. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost. Později si anglický venkovský lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým neštovicím. Vyrobil účinné očkování a 14. května 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci.
Dalším průkopníkem v oblasti očkování byl francouzský vědec Louis Pasteur, který v roce 1885 úspěšně použil u mladého chlapce, kterého pokousal vzteklý pes, oslabený virus vztekliny jako očkovací látku. Další očkovací látky již přineslo 19. století.
Zdroj: ČTK